© 2019 Michal Přikryl, +420 777 308 597

  • Facebook Sociální Icon
  • Instagram sociální Icon
  • Hroch

Proč cestujeme? Část první


Já cestuji již od útlého věku. Prvních pár let s rodiči na „tradiční” dovolené: na Rujánu, Balaton, podnikový tábor… Po roce 1990 jsem se stal skautem a začal cestovat s oddílem vlčat na výpravy, víkendovky a letní tábory. V pozdějším, jinošském a roverském věku jsme společně s ostatními podnikali tuzemské i zahraniční cesty. Všechny tyto výpravy jsme absolvovali s batohem na zádech, domovem nám byl přístřešek z černé stavební plachty (ti lepší měli třeba kilovový stan „Áčko”, pamětnící pamatují…). Zkusili jsme nespočet dopravních prostředků. Pamatuji na krásy i strasti těchto cest, nezapomenu do konce života.


Čas uplynul jako voda a já odžil svá jinošská léta. Později, když jsem se zapojil do pracovního procesu, jsem zjistil, že kombinovat cestování a práci není úplně jednoduché. Můj první zaměstnavatel se ukázal býti velice nadčasovým, dnes by se řeklo, společensky odpovědným. Na rámec standadní dovolené mne bylo umožněno čerpat 3 až 4 týdny navíc, což umožnilo naplno se věnovat skautingu a cestování. Později se ovšem ukázalo, že není vše jenom černobílé. Pružná pracovní doba, bezvadný kolektiv a velice solidní zacházení je super. Na druhou stranu, musel jsem začít hledět do budoucnosti. Realita se totiž změnila a já musel upravit své plány. Na jaře roku 2005 jsem potkal svoji osudovou lásku, vlastně zato mohl její bratr, můj současný švagr. Později jsem změnil práci a začal se zaměřil se na budoucnost, na náš společný život.



S radostí jsem kvitoval, že svoji tehdejší partnerku (současnou manželku) mohu naučit používat toulavé boty. Proto jsme v březnu 2008 prozkoumali Severní Afriku. Následně jsme se do Afriky vrátili ještě jednou, a to v roce 2010. V té době jsme cestovali velice intenzivně, především jsme poznávali krásu naší české přírody. Bohužel zakrátko přišla nemilá doba, práce mne úplně pohltila. Bylo to jako otrava nějakou omamnou látkou. Naneštěstí došlo, po několika letech, ke dvěma okolnostem. Pracovním tempo a stres s tím spojený vývolal zdravotní komplikace z útlého dětsví a já ze dne na den přišel o všechno: musel jsem skončit v práci a sny o cestování se rozplynuly. S onemocněním jsem bojoval dlouho, podařilo se ho dostat pod kontrolu, ale kontrolních vyšetření se nezbavým do konce života, stejně jako užívání léků. V této době byla Anička na všechno sama. Zvládla to na výbornou, za což jí budu vděčný do konce života. Po této zkušenosti jsem si řekl, že práce je hezká věc, ale platí pořekadlo: Člověk by měl pracovat aby mohl žít, né žít proto, aby mohl pracovat.


Když je člověk nějaký čas mimo pracovní proces má mnoho času přemýšlet o minulosti a dívat se do budoucnosti. Vrátil jsem se tedy zpět do pracovního procesu a začali jsme opět aktivně cestovat během celého roku. Ovšem, infekcí nakažených lidí je v dnešních firmách neuvěřitelně mnoho. Nesmyslné reporty, porady, prezentace…, nějaký ten rok se to dalo vydržet, ale v roce 2017 jsem si řekl, že takhle dál nechci. Následně jsem ještě udělal několik školáckých chyb při změně zaměstnání. Až jsem se definitivně rozhodl. Nechci se podílet na realizaci snů jiných, ale chci žít ten svůj a budovat pro nás.

310 zobrazení